Bez Slunce by neexistoval na naší planetě život. Toho si byly vědomy již staré národy, které jej také z tohoto důvodu uctívaly. Jen málokoho však až do moderní doby napadlo zamyslet se nad tím, zda přeci jen také nevydává nějaký zvuk, byť třeba pod či nad prahem slyšitelnosti.
Naštěstí v dnešní době již máme prostředky, jak odpovědět i na tuto otázku. A ta není tak jednoduchá, jak se zdá. Nesmíme zapomenout, že nejenže je mezi námi a naší hvězdou nepředstavitelně velká vzdálenost, také zvuk se ve vakuu nešíří – nemá jak. Proto byla otázka měření případných zvukových vln, které Slunce vydává, rozřešena až s pomocí moderních přístrojů.
Není žádným tajemstvím, že jsme k němu poslali již poměrně mnoho sond. Ty přinesly velké množství dat, a jedním z nich bylo také zjištění, že pokud by mezi námi a Sluncem byla atmosféra, pak by i na tu dálku vydávalo skutečně ohlušující rámus.
Když se nad tím zamyslíme, je to jen pochopitelné. Koneckonců se ve své podstatě jedná o otevřený jaderný reaktor, a ty jsou poměrně hlučné, jak vám potvrdí každý, kdo s nějakým pracoval. Jistě, radiaci samotnou slyšet nemůžeme, avšak přeměna atomů v takovém měřítku, o jaké v souvislosti se Sluncem mluvíme, rozhodně velmi hlučná je.
Proto máme v podstatě štěstí, že ve vesmíru je vakuum. Kdyby zde totiž neexistovalo, nemohl by se u živočichů vyvinout sluch, alespoň tedy ne v takové podobě, v jaké jej známe dnes. Velmi rychle by totiž došlo k jeho poškození.
I to je důvod, proč bychom neměli na Slunce hledět pouze v pozitivním světle. Ano, zajišťuje nám světlo a teplo potřebné k životu, zároveň nás však bombarduje smrtící radiací, kterou odstiňuje z velké části ozonová vrstva. A nyní zjišťujeme, že by se k tomu mohl za určitých podmínek přidat i ohlušující zvuk. A to není něco, co by chtěl kdokoliv zažít. Proto buďme rádi za vakuum vesmíru.