O vědecké metodě slyšel snad již každý z nás. Podle názoru laické veřejnosti by to měl být způsob, jak se provádí experimenty, ovšem jak už to tak bývá, je toho mnohem více. Není tedy na škodu podívat se přesně na to, co vše do ní patří a z jakého důvodu.
V první řadě je to samozřejmě metodika experimentu. Ta musí být vytvořena tak, aby nevytvářela prostředí pro falešné pozitivní či negativní výsledky, tedy aby opravdu odrážela skutečný stav věci. A to není tak snadné, jak se zdá.
Dále je to dostatečně velký zkoumaný vzorek či počet opakování. Pokud provedeme určité měření například pouze jednou či dvakrát, pak je možné, že se někde objeví chyba. Ovšem když jej provedeme padesátkrát na několika různých přístrojích, pak už je chyba prakticky vyloučena.
V případě léků se pak přistupuje k dvojitě slepým studiím, které mají vyloučit takzvaný placebo efekt. Během tohoto testu nejenže subjekt neví, zda mu byla podána ona zkoumaná látka či nějaký neškodný roztok bez jakéhokoliv efektu, ale neví to ani ten, který mu jej podává a následně o něj sbírá data o tom, jak se cítí. Jediný, kdo přesně ví, který subjekt dostal kterou látku, je vedoucí výzkumu, a ten se s nimi nesetká.
Pak je tu také vyloučení dalších externích vlivů, jako je počasí, teplota a jiné. To je také důvod, proč většina pokusů prováděných amatérsky doma je neprůkazný. Běžný člověk zkrátka v naprosté většině případů nemá dostatečné vybavení či znalosti, aby dokázal tyto faktory skutečně omezit či dokonce úplně odstranit.
Je tedy jasné, že vědecká metoda není nic tak jednoduchého, jak se na první pohled zdá, a v naprosté většině případů ji nelze provádět v domácích podmínkách. Ano, jsou experimenty, u kterých to jde, ale těch je skutečně pomálu. A to je dobré si uvědomit, než se do některého z nich pustíme. Nedostali bychom totiž skutečně průkazné výsledky.